Události posledních dnů mě přiměly k zamyšlení, proč tak často na druhých vidíme chyby namísto kvalit. Proč máme v životě mnohem blíž k tomu druhé kritizovat, než je chválit a proč se neustále necháváme strhnout k polarizování a hodnocení skutečnosti.

Možná si ani neuvědomujeme, jak často zraňujeme druhé takzvanou konstruktivní kritikou.

Ale může být kritika z podstaty svého významu vůbec konstruktivní? Jaký je můj záměr ve chvíli, kdy druhému člověku sděluji svůj kritický pohled na jeho osobu, na danou věc, nebo situaci?

Když jsem se rozhodla založit svůj blog Probuzena.cz a jít se svou kůží na trh, připravila jsem se na to, že ohlasy na mou práci a na můj život nemusejí být jen pozitivní. Bylo mi dokonce jasné, že ta nejsilnější kritika bude zaznívat z okruhu mých nejbližších.

A když se to stalo, donutilo mě to znovu přemýšlet o tom, jakým způsobem já sama kritiku vnímám a sděluji. Co je vůbec jejím smyslem a zda existuje způsob, jak druhého upozornit na to, že se mnou jeho přístup, nebo způsob komunikace neladí, nebo že mě dokonce zraňuje.

Kritika je často jen naše obranná reakce na pochybnosti, které sami o sobě máme.

Kritika je však vždy zdrojem potenciálního konfliktu. Upřímný zájem o druhého člověka je v tu chvíli jen okrajový, primární je naše zranění, pocit vlastního ohrožení, přecitlivělosti, nedostatečnosti apod.

Když sděluji kritiku, nezajímá mě růst a učení, ani moje, ani druhého člověka. Svou kritiku ale obvykle omlouvám právě tím, že to dělám pro jeho dobro, aby se  poučil ze svých chyb a posunul se v životě dál.

Nechápu kritiku jako pracovní nástroj, který mě má upozornit na potencionální rizika. Ani jako nástroj, který má sloužit k uvědomění toho, že všichni to možná nevidí stejně jako já.

A ano, kritika jde-li na dřeň, dokáže vzbudit pochybnosti.

Pochybnosti o sobě sama, které dokážou člověka srazit na kolena, podlomit jeho víru a přesvědčení. Vzít mu radost a nadšení z toho co dělá, nebo co se právě rodí.

Tvrdá a syrová kritika může být pro druhého člověka (obzvlášť pro dítě) destruktivní. Pokud je navíc obhajovaná vznešenými hodnotami jako upřímnost, opravdovost, nebo dokonce láska, je to oboustranná past, ve které mohou zůstat aktéři lapeni velmi dlouho.

Kdysi jsem byla taky taková. A cítím vděčnost za všechny situace a vhledy, díky kterým se mi to podařilo změnit. Dnes jsem se rozhodla jít zas o kousek dál. Zkusím vyškrtnout slovo kritika ze svého slovníku a nahradit ho souslovím zpětná vazba. Protože samo slovo kritika je polarizované. Negativně. A síla slov je mocná.

Mojí motivací k poskytování zpětné vazby je opravdové vzájemné učení a příležitost k růstu.

Díky procesové práci jsem se naučila, že je možné poskytovat zpětnou vazbu bez polarit, že tak se můžeme snáze propojit s naší vnitřní pravdou, soucitem, láskou a pochopením a z tohoto místa uvnitř nás přinášet do interakcí s druhými lidmi více laskavého uvědomění a vhledu.

Samozřejmě, že ne vždy se to daří, obzvlášť v situacích kdy čelíme kritice od našich blízkých a často právě ti, které máme nejraději jsou terčem našich nejtvrdších soudů. Zkoušejme však proměňovat způsob, jakým zpětnou vazbu druhým lidem dáváme a jak ji přijímáme.

Úplně totiž stačí, že naši vnitřní kritici nikdy nespí, jsou neustále v pohotovosti a my se tak jejich prostřednictvím denně konfrontujeme se svojí vnitřní sebekritikou a nároky, které klademe sami na sebe.

Pár tipů pro poskytování laskavé zpětné vazby

• Uvědomte si, jaký je skutečný účel vašeho sdělení. Čeho chcete svojí zpětnou vazbou dosáhnout?
• Z jaké role zpětnou vazbu druhému člověku dáváte?
• Spojte se se svým vnitřním mentorem. Je přítomen? Pokud ano, poskytněte zpětnou vazbu jeho ústy.
• Zkuste začít slovy: Všimnul/a jsem si, že děláš to a to, že se chováš tak a tak a nevím, jestli si to uvědomuješ, ale já jsem to zaznamenal, zaznamenala…
• Zkuste popsat bez emocí, jak jste se cítili v dané situaci např.: Když jsi mě kritizoval, vnímal/a jsem to nespravedlivě a cítil/a jsem ponížení, protože mi to připomnělo, jak se ke mně choval můj otec, když jsem byl/a malý/á.

Držím vám palce!