Se svou téměř 4 letou dcerou jsme před nedávnem absolvovali odstranění nosní mandle plasmou. Je to sice šetrná metoda, ale i tak se provádí v celkové anestezii dítěte a není úplně bezbolestná.

Cítila jsem velkou zodpovědnost za to, že jsme se pro zákrok rozhodli a snažila se eliminovat jakýkoli stres důkladnou přípravou.

Nejvíc mě zahřálo uznání od naší 10leté dcery Elišky, která mi po výkonu vysekla pochvalu slovy: „Teda mami, to jsi zvládla fakt výborně, jak jsi na to Emi připravila, snášela to v pohodě a vůbec se nebála.“

Strach pramení z nejistoty a z neznáma

O dospělých to platí stejně jako u dětí. Důležité je, abyste se pro zákrok rozhodli sami vědomě a bez nátlaku – nenechali si operaci vnutit lékařem, nebo někým z rodiny. Stejně by na tom měl být i partner nebo matka/otec dítěte.

Osobně nejsem zastáncem invazivních lékařských zákroků a tak mi trvalo více než rok, než jsem dospěla k přesvědčení, že je výkon nezbytný a že jsem ochotná podstoupit riziko za úlevu, kterou zákrok dceři přinese.

Budete-li spolu s partnerem přesvědčeni o prospěšnosti zákroku pro své dítě, nebude z vás dítě cítit nejistotu. To je první nutný krok.

Nejdříve se důkladně informujte o tom, zda neexistuje šetrnější varianta zákroku (stejně jako v našem případě) a zda by případné nadstandardní ošetření bylo ve vašich možnostech. Zmapujte, zda nějaká zdravotní pojišťovna přispívá na vámi zvolenou metodu a zvažte, jestli by nestálo za to pojišťovnu byť jen dočasně změnit.

Ve druhém kroku se snažte dozvědět co nejvíce informací o tom, co zákrok obnáší a jak bude probíhat. Každá máma se o svoje dítě bojí i v případě banálního zákroku. Je důležité, aby se zbavila strachu ona sama (totéž platí pro tatínky). A k tomu pomůže vám, stejně jako později dítěti, dostatek informací.

Co byste neměli říkat vy, partner ani kdokoli z vašeho blízkého i vzdáleného okolí?

NEBOJ SE, NEBUDE TO BOLET. Tak na tuhle větu zapomeňte, pokud nechcete, aby se vaše dítě klepalo strachy několik dnů i týdnů před výkonem.

Dítě neví, proč by se mělo bát, důvěřuje vám, tak mu ten strach nevnucujte podobnými komentáři a poznámkami. Čím je dítě mladší, tím méně rozumí předponě NE. Automaticky ji vytěsňuje takže z dobře míněné věty slyší jen BOJ SE, BUDE TO BOLET.

Vyhněte se také používání slůvka OPERACE. Děti jsou vnímavé, i když si myslíte, že neposlouchají, často mají tohle slovo spojené s nepříjemnými pocity a nezřídka i bolestí.

Pokud se vaše dítě bojí bolesti a samo se bude vyptávat, nezatajujte mu, že zákrok nebo vyšetření bude bolet. My jsme bolest po zákroku přirovnávali k bolesti v krku z nachlazení, kterou dcera znala a celkem dobře snášela.

Začněte dítě připravovat na zákrok s dostatečným předstihem.

Začněte tím, že si budete s dítětem povídat o problémech, které ho trápí. Popište mu, jak bude situace vypadat, až se problémů zbaví.

Emilku často trápila rýma, proto nemohla  chodit do školky, kterou má ráda. Taky musela celou noc dýchat pusou, budila se žízní a hodně chrápala, což obtěžovala jí samotnou i starší sestru, protože mají společný pokoj.

Povídali jsme si tedy o tom, jaké by to bylo, kdyby se svých problémů zbavila a jestli by to chtěla. Následně, až byla sama přesvědčená, že se chce problémů zbavit, řekla jsem jí že existuje varianta, jak jí pomoct.

V první fázi jsem jí sdělila hodně osekanou variantu toho, jak by zákrok probíhal a dala jí dostatek času, aby tu informaci zpracovala. Když měla náladu, tak jsme si hráli na doktora a v rámci hry celý průběh operace předváděli. Nijak jsem jí ale do konečného rozhodnutí netlačila ani nemanipulovala.

Mezitím jsem Emi objednala na předoperační vyšetření na ORL, kde provádějí plánovaný zákrok. Dceři jsem vysvětlila co se bude dít a jak to bude probíhat a zdůraznila jsem, že to je jen prohlídka.

Při prohlídce si mohla dcera prohlédnout prostředí a personál, takže následně věděla do čeho jde. Díky tomu všemu nakonec sama přišla s tím, že zákrok podstoupí.

Příprava na operaci v bodech:

1. Vědomé rozhodnutí a pevné přesvědčení o tom, proč dítě zákrok podstupujete.
2. Důkladná informovanost o tom, co zákrok obnáší a jak bude probíhat.
3. Zvolte vhodnou komunikační strategii směrem k dítěti, podle jeho nastavení a vyspělosti.
4. Povídejte si s dítětem o potížích, které ho trápí a o tom, jaké to bude až se potíží zbaví.
5. Nechte dítěti dostatečný prostor na to, aby se mohlo samo rozhodnout, jestli se chce potíží zbavit. Netlačte na něj otázkami typu: „Už jsi se rozhodnul/la?“
6. Navštivte prostředí, kde bude zákrok probíhat před samotným zákrokem.
7. Dle vyspělosti dítěte připravujte dítě na zákrok postupně – povídáním, hrou, praktickým nácvikem (inhalace, chůze o berlích apod.).
8. Vyvstanou-li v průběhu přípravy u dítěte nějaké požadavky nebo obavy, snažte se najít způsob, jak jich dítě zbavit aktivitami, hrou, rituály.
9. Musí-li se dítě podrobit zákroku nalačno, snažte se domluvit jeho nástup ráno co nejdříve, aby se nemuselo dlouho trápit hlady a žízní.
10. Je-li vaše děťátko bojácné a citlivé, snažte se jít na řadu jako první – pravděpodobně nebudete muset tak dlouho čekat, kdyby lékaři v harmonogramu nabrali zpoždění a nebudete konfrontování s přístupem a hovory pacientů, kteří půjdou na zákrok po vás.
11. V den zákroku a dva až tři dny po něm věnujte dítěti svou laskavou pozornost, vezměte si volno a vyřizujte jen ty nejnutnější telefonáty a emaily.
12. Dítě po zákroku odměňte za statečnost.

Emilčina největší starost byla o to, co se potom s mandličkou stane. Bála se, že se jí bude po mandličce stýskat a její první rozhodnutí bylo, že si jí chce nechat. Respektovala jsem to, ale zároveň mě to zavedlo na myšlenku uspořádat malý rituál rozloučení, který by jí situaci ulehčil.

Rituál rozloučení – inspirujte se, když se potřebujete vy nebo vaše děti od něčeho odpoutat.

Nejprve jsem nakreslila květinovou mandalu, na které jsem dceři názorně ukázala, jak se její nosní mandle zvětšovala, (stejně jako rozšiřující se vzor na mandale), až úplně ucpala průchod nosohltanem.

Mandala následně posloužila jako omalovánka. Při jejím vybarvování si dcerka spontánně povídala s mandličkou, že jí má ráda, ale že se s ní musí rozloučit, že moc vyrostla a že jí škodí.

Když dcerka snědla broskev a ptala se co s peckou, nápadně mi pecka připomněla nosní mandli. A protože jsme byli zrovna na chatě uprostřed lesů napadlo mě, že bychom pecku mohli rituálně zakopat na nějakém místě v lese, které dcera vybere.

Aby věděla, že mandlička (pecka) je na konkrétním místě a že tam za ní může kdykoli přijít, když by se jí po ní stýskalo.

Vyrobili jsme papírový kornoutek, do kterého si dcerka udělala hnízdečko ze slámy a ozdobila ho květinami. Pecku pomalovala fixami, slavnostně se oblékla a vyrazili jsme na místo, které dcera určila.

Na místě jsme přivolali průvodce a chvíli bubnovali na šamanský buben a zpívali popěvky, které si dcera přála. Potom za pomoci starší sestry zakopala pecku/mandličku u urostlého smrku, ozdobila místo květinami. Poděkovala místu a stromu za ochranu a bezstarostně si odběhla hrát.

Možná, že jste dočetli až sem a připadá vám, že je kolem poměrně banálního zákroku na váš vkus velký cirkus a úplně vám rozumím. Dovolte mi proto ještě malou odbočku.

Jako 6ti a 8mi letá jsem absolvovala sama klasické „trhání“ nosní a krční mandle. Nikdo mě na zákrok nijak zvlášť nepřipravoval, nevěděla jsem, co mě čeká a klepala se strachy několik týdnů.

Po operaci jsem se 2x probudila s obrovskou bolestí a krvácení z nosu i pusy dodalo oběma zážitkům nádech hororu. Ano, přežila jsem to, ale velmi dobře si pamatuji, jak jsem se na mámu zlobila. Pro mě to byla další celkem zásadní zkušenost, která oslabila mou důvěru v ní a celkově i náš vztah.

Pokud tedy váháte, proč to všechno podstupovat a zda to má pro vás cenu tak vězte že:

1. Dítě vám bude důvěřovat, nebude se cítit zrazené.
2. Posílíte váš vzájemný vztah.
3. Dítě bude cítit váš zájem, podporu a lásku.
4. Jeho podílem na rozhodování podpoříte jeho sebevědomí, sebeúctu a důležitost.
5. Nebude se bát a pokud ano, tak jen malou chvilku.
6. Díky tomu všemu pozitivně ovlivníte průběh operace i následné hojení.