„Mozek slouží k tomu, aby z minulosti vybíral, aby ji zmenšoval, zjednodušoval a využíval, nikoli k tomu, aby ji uchovával.“

Henri Bergson, Myšlení a pohyb, 1934

Neotřelým tvrzením, že funkcí paměti není uchovávat minulost, Bergson značně předběhl svou dobu, ve které se řada jeho kolegů vědců, ale i nejrůznějších teoretiků snažila vypátrat, ve které části našeho mozku sídlí paměť a jak přesně funguje.

Nové poznatky současné neurovědy potvrzují objevy některých osobností, které zaznívaly již v minulém století a sice, že naše vnímání vzpomínek a paměti je velkou iluzí, hrou jiné části našeho mozku, která má potřebu vytvářet si z různých zkušeností nebo dokonce částí zkušeností smysluplný tvar.

Všichni se nejspíš shodneme na tom, že naše vnímání paměti a vzpomínek je lineární – od přítomnosti k minulosti. Podobně jako si pouštíme některé pasáže videozáznamu, vracíme se v paměti k nejrůznějším obrazům a konkrétním situacím a věříme, že se odehrály přesně tak, jak si vybavujeme.

Co by se stalo, kdybychom na chvíli odhlédli od tohoto tradičně přijímaného přesvědčení? Jaké nové možnosti by se tím před námi otevřely?

Připusťme na chvíli, že vzpomínka nemusí být přesný otisk události, ale může fungovat také jako mozaika, poskládaná z určitých vjemů. S ohledem na to, jak se právě cítíme, vybírá naše paměť odpovídající obrazy založené na obdobném smyslovém a emočním prožívání a k tomu přiřazuje odpovídající reakce s podobnou mírou vzrušení. Tento vjem pak vynáší do popředí naší mysli jako reálnou vzpomínku.

Vyvolávání vzpomínek z naší paměti může, ale zároveň nemusí být přesným obrazem dané události. Čím tedy ale jsou naše vzpomínky, pokud nejsou přesným záznamem události tak, jak se skutečně stala? Přemýšleli jste někdy o tom, proč se výpovědi očitých svědků například autonehody nebo vlakového neštěstí, liší?

Současná věda se kloní k názoru, že silný emoční náboj, který se pojí k danému obrazu je tím, co tvoří vzpomínku tak silně reálnou. Může být do jisté míry také impulzem k tomu, abychom takovou událost vědomě prožili a zapamatovali si ji.

Zjednodušeně řečeno, náš mozek ukládá především takové prožitky, které pro nás mají nějaký emocionální náboj.

Zažíváme–li pak v přítomnosti situaci s podobným emočním nábojem, náš mozek z archivu vzpomínek „vytahuje“ obrazy s adekvátním vjemem k prožívané situaci, což nutně nemusejí být jen naše reálné vzpomínky.

Tento nový pohled na fungování naší paměti může být pro mnohé těžko přijatelný, protože naše vzpomínky jsou naše drahocenné vlastnictví, důkaz naší existence, potvrzením toho, kým jsme. Pokud se  však dokážeme vymanit ze stereotypního vnímání vzpomínek a začneme na ně pohlížet jako na směs informací, obrazů a reakcí otevírají se nám brány opravdového holistického léčení.

Opustíme-li přesvědčení, že vzpomínky jsou tak, jak si je vybavujeme tou jedinou absolutní pravdou, vykročíme tím na cestu ke svobodě.

Tím, že si pomocí hlubinné imaginace, aktivní meditace nebo snění dovolíme vytvořit novou vzpomínku na danou, často traumatizující událost, prožijeme ji, jakoby se skutečně stala a tento prožitek navíc ukotvíme v těle pomocí našich smyslů, umožníme, aby se samo-uzdravující a léčivé procesy přirozeně nastartovaly a také se dokončily.

„Každá transformace vyžaduje změnu, dovolme si jako součást naší osobní proměny změnit vztah k našim vzpomínkám.“

Peter A. Levine, PhD. A Ann Frederick, Probouzení tygra, Maitrea 2011